kompas.estranky.cz

Když se narodil do početné rolnické rodiny v podhůří italských Alp, bylo papežství to poslední, co mohlo malého Angela v životě čekat. Když byl ve věku 77 let zvolen do čela katolické církve, málokoho napadlo, že ji za pět let svého pontifikátu změní víc než všichni jeho předchůdci od 16.století. Zlidštil navíc svůj úřad způsobem, který ohromil všechny, od katolíků až po komunisty. Moudrý diplomat, skromný člověk, laskavý papež. Jan XXIII. 

V pouhých třiadvaceti letech se vydal na pouť do Palestiny. Ze své dobrodružné cesty vytěžil pozoruhodný cestopis – snad nejlepší ze starých českých -  kterému nechybí dramatičnost (útok pirátů, bouře na moři) a neobyčejně moudré filosofující úvahy. Byl nevysoký postavou, ale své okolí značně převyšoval. Vzdělaný, skromný a renesančně zvídavý. Oldřich Prefát z Vlkanova.

Může se osud horlivého masarykovce a vlastence („utneme každému ruku, která se natáhne přes naše hranice“) a později fanatického zastánce spolupráce s nacisty („veďte českou mládež duchovně do Říše!“) vejít do jednoho lidského života? Příběh zlopověstného protektorátního ministra školství a lidové osvěty dosvědčuje, že ano. Mimořádně inteligentní, schopný a obětavý, nezřízeně ctižádostivý a sebevědomý muž, kterého šok z dvojnásobné zrady Mnichova přivedl na stranu režimu „tvrdé ruky“. Emanuel Moravec.

Protilidová, zrádná, cizácká. Taková bývala česká šlechta na stránkách dějepisných učebnic. O jejím češství ještě nedávno skandálně zapochyboval jeden dosluhující prezident. Že se (samo sebou účelově) opravdu, ale opravdu hluboce mýlil, dosvědčuje i životní příběh šlechtice rodem i charakterem, strýce současného ministra zahraničí českého státu. František Schwarzenberg.

Před půltisíciletím se jednota bratrská zabývala myšlenkou najít původní nezkaženou křesťanskou církev. Myšlenky se chopil a na cestu se svými druhy vypravil i litomyšlský řemeslník a obchodník Martin Kabátník. Co hledal, nenašel, zato se jeho spis stal prvním česky psaným dokumentem o cestě do Afriky. Martin Kabátník.

Do nejvyššího patra československé politiky se vyšvihnul brzy poté, co u nás vyšel román „Jak chutná moc“. Obratnost, vysoká inteligence, odvaha a vytrvalost – nic z toho osmému československému prezidentovi nechybělo. Ale to hlavní, to nejpodstatnější „muž moci“ zoufale postrádal. Z nadějného reformátora se stal „sovětským místodržícím“ v Československu.  Udělal nešťastnými statisíce lidí, a nakonec i sebe.  Gustáv Husák.

Stalinské popravy třicátých let prohlásil za „akty lidskosti“. Sovětský svaz označil za tisíckrát demokratičtější než Masarykova republika. Po únoru 1948 dostal příležitost napodobit svůj vzor, dal podnět k výstavbě československého Gulagu a vyzval ke stíhání „zrádné havěti“ s podezřelým nedělnickým původem. Když jako generální tajemník KSČ rozpoutal (ještě před příchodem sovětských poradců) čistku mezi vlastními, jistě netušil, že se sám stane její obětí. Stalinista, který doplatil na stalinismus. Rudolf Slánský.

U moci se ocitl po odstranění svého předchůdce bleskově, zato dlouhá léta chátral stejně jako říše, v jejímž čele stál. Vojensky budil obavy a respekt, ale nebyl s to uživit vlastní obyvatelstvo. O korupci, zneužívání moci a poživačnosti jeho rodiny a satrapů kolovaly přímo legendy. Když žuchnul (doslova) do hrobu, nezbývaly „věčnému“ kolosu ani ne dvě pětiletky. Člověk v soukromí srdečný, ale průměrný, polovzdělaný manipulátor, milovník luxusních automobilů, zlatých hodinek a ilustrovaných týdeníků. „Autor“ knih, které za něho napsali jiní; vůdce země, kde lhát bylo normálním způsobem existence bolševické nomenklatury. Leonid Iljič Brežněv.

Za svých více než sto autorských filmů získal bezmála osmdesát českých i světových cen. Jeho dokumenty byly několikrát označeny jako nejlepší filmy roku. Snad i proto, že za ně ručil celou svou osobností a šel v nich až na fyzické, psychické a citové maximum. S kamerou dvakrát objel zeměkouli, ale svůj nejdůležitější film natočil ve starých chaloupkách na svazích Orlických hor. Zakladatelská postava českého dokumentu; v soukromí spíše plachý a posmutnělý, ale především moudrý člověk. Jan Špáta.

Byl nazýván římským Homérem. Z jeho textů se i věštilo; jeho spisy sloužily jako učební texty antických škol, opisovaly se ve středověkých klášterech a ještě na prahu renesance si ho Dante v Božské komedii vybral za průvodce po pekle i očistci. „Ozdoba a světlo básníků“, autor bezpočtu okřídlených rčení typu „odvážnému štěstí přeje“ nebo „chybami se člověk učí“ zemřel právě před 2030 lety. Vergilius.

V ten samý den, kdy v Praze pohřbili 28. pražského arcibiskupa Františka Schönborna (30.6 1899), se v zapadlé vesničce moravsko-slezského pomezí narodil jeden z jeho nástupců. Byl znám mírnou povahou, patřil mezi „mírové kněze“ a tak si ho režim vytipoval na místo uprázdněné po vyhnání nepohodlného kardinála Berana. Proměna bojácného biskupa ve statečného kardinála byla překvapením pro všechny. Jeho morální autorita rostla každým dnem a v bezmála devadesátiletém muži měl nakonec ateistický stát soupeře, jehož slovo mělo větší moc než ozbrojené síly dohromady. V pořadí 34. arcibiskup pražský – a nezapomenutelná osobnost. František Tomášek.

Ke třetímu prezidentovi se jaksi nehlásíme. Prohlásili jsme ho za spolupachatele nacistické okupační moci, ačkoli byl prokazatelně spíše její obětí. Byl jediným z řady našich prezidentů, který o tento úřad vůbec nestál. Přijal ho v situaci, kdy šlo o bytí a nebytí, a jeho působení bylo neseno nikoli touhou o moc, ale o pomoc. O kom z jeho nástupců lze toto říci s absolutní jistotou? Poctivostí proslulý soudce s noblesou kultivovaného a vzdělaného člověka - první muž státu, který umíral jako číslo ve věznici. Emil Hácha.

Syn ředitele konzervatoře v Halle, vynikající houslista. Nadaný a všestranný sportovec, milující manžel, starostlivý otec. A také „muž se železným srdcem“ (Hitler), „vůdce smečky ostrých vlků“ (Wolff), „nejlepší SS-man“, architekt „konečného řešení“ židovské a české otázky, třetí muž Třetí říše. Jeho jméno provázel děs a hrůza (bez přehánění), přesto jeho první skutečný životopis vyšel česky teprve 60 let po jeho smrti. Reinhard Heydrich.

Přesně půlstoletí po Karlově smrti se u jeho hrobu na Madeiře objevila nepřehlédnutelná „velká dáma v černém“. Narodila se krátce po postavení Eiffelovy věže a zemřela těsně před pádem železné opony. Svou podmanivou osobností si získala každého, kdo se s ní setkal. Její věrnost šla až za hrob, smuteční šaty neodložila ani 67 let po smrti manžela. Rakousko, za které ve 2.válce bojovala, jí zakázalo vstup na pohřeb vlastní dcery. Přesto umírala jako nezlomená a šťastná. Mimořádnou osobností byla naše poslední královna. Císařovna Zita.

Vysoko nad vodami Atlantiku, tisíc kilometrů od portugalských břehů, spočívá už 90 let tělo posledního rakousko-uherského císaře. Jeho krátký život byl stejně dramatický jako hory Madeiry, v jejichž stínu je pohřben. Koho dnes ještě zajímá, že v jeho vládě pracoval první ministr sociálních věcí na světě, nebo že byl jediným politikem Velké války s přímou frontovou zkušeností. A přece byl tento zdánlivě nevýrazný, fyzicky slabý, morálně však velmi pevný muž posledním (nekorunovaným) králem českým. Pohled na vlastní dějiny očima „druhé strany“ může být pro nás překvapením. Karel První.

„Kdybychom zůstali naživu, mohl bych o strádání, vytrvalosti a odvaze svých spolupracovníků vyprávět takové historky, že by na ně žádný Angličan do smrti nezapomněl; ale celou historii musí dopovědět moje kusé poznámky a naše mrtvá těla...

  Kdyby nic jiného, můžeme našim krajanům sloužit za dobrý příklad; alespoň tím, že když jsme se dostali do úzkých, dokázali jsme čelit situaci jako muži. Mohli jsme se zachránit, kdybychom opustili nemocné..."

  Jenž na "kdyby" se v životě ani v historii nehraje...

Nebyl příliš vzdělaný ani sečtělý, postrádal uhlazený styl i bezchybný pravopis. Neuměl mluvit na veřejnosti a porážky se na jeho cestě vzhůru vyskytovaly mnohem častěji než vítězství. A přesto se svými nezkušenými ozbrojenci z kolonií pokořil nejsilnější mocnost na světě a navzdory řečem o „suverenitě“ vybudoval úspěšnou federaci států, jejímž prvním prezidentem se stal. Republikán a čestný muž, jehož odchodu želeli králové i císaři. George Washington.

V dobách krizí (nejen ekonomických), když je třeba obětí (nejen finančních), je dobré mít v čele poctivou, důvěryhodnou osobnost. Amerika na ni měla štěstí v osobě svého dvaatřicátého prezidenta. Celý život musel bojovat s následky těžkého fyzického postižení. V úřadu prezidenta se pak postavil světové hospodářské krizi (a tradičnímu názoru, že „každý se má o sebe postarat sám“) a nakonec mu bylo dáno bojovat v největší válce dějin. Mimořádně houževnatá osobnost, člověk fantastické vytrvalosti a silné vůle. Franklin Delano Roosevelt.

Zemřel zhruba 90 let před počátky národního obrození, přesto je považován za jeho prvního předchůdce. Dokonce se o něm soudí, že neprávem stojí ve stínu Komenského. Ač katolík, odvážně se hlásil i k protestantům a ve svém díle hledal pravdu, padni komu padni. Největší český barokní historik, jezuita a vlastenec, ale současně i člověk nesmírně pracovitý, osobně skromný, veselý a vtipný. Bohuslav Balbín.

V šedi komunistických pohlavárů byl v lednu 1968 zjevením. Usměvavý, skromný, přirozeně lidský. Jeho jméno se stalo garantem slušnosti a poctivosti, ale i váhavosti a plachosti. Jako člověk ohromil, jako politik ale nedokázal dostát nadějím, které byly s jeho jménem spojeny. Alexander Dubček.

Autorem Kutnohorských epištol, Tyrolských elegií nebo Křtu svatého Vladimíra se stal až ve vynuceném exilu. Už předtím si, ani ne třicetiletý, získal obdiv a úctu jako první moderní politický novinář české krve. Ani dnes by na svých názorech nemusel nic měnit. Tyto řádky jsou svědectvím zápasu s jedním normalizujícím se režimem a příkladem neobyčejné rozhodnosti, neústupnosti i osobní statečnosti. Muž jménem Karel Havlíček.

Vyloučený z kněžského semináře, ač svou opravdovostí převyšoval ostatní. Nepohodlný českým romantickým vlastencům, ač mu na národu záleželo víc než na sobě. Pronásledovaný rakouským státem, ač se v době svobody 1848 rozhodně stavěl za jeho zachování. Jeho texty o poctivosti politických stran a slepé církevní poslušnosti by možná narazily ještě dnes. Vytrvalý, nesmírně houževnatý a nepodplatitelný. Karel Havlíček.

Přesně 2500 let nás dělí od chvíle, kdy řecká civilizace, tehdejší světlo Evropy, změřila v obranném boji své síly s Persií. Vedle asijské veleříše se rozlohou Řekové téměř ztráceli, ale síla jejich myšlenek byla větší. „Bojovali tak, že to stojí za vyprávění“, složil jim poklonu Hérodotos. Zde je jeho svědectví staré bezmála půl třetího tisíce let.

V děsivé historii Osvětimi nebylo místa pro nic lidského. Soucit a slitování bylo to poslední, co zde bylo možno nalézt. Přesto si zde před 70 lety polský kněz dobrovolně vyměnil místo s vězněm odsouzeným k smrti. Dokud z paměti lidstva nevymizí vzpomínka na toto strašné místo, neměl by vymizet ani jeho příběh. Maxmilián Kolbe.

To jméno zní ještě 2110 let po jeho narození jako zvon. Po celý středověk bylo zapsané ve jménu jím inspirovaného kalendáře a ještě nedávno se ozývalo v titulech některých světových panovníků, toužících přivlastnit si část jeho slávy. Ale i kdyby zmizel poslední císař z povrchu zemského, památka na tohoto génia starověkého válečnictví, politiky i písemnictví nevybledne ani potom. Gaius Iulius Caesar.

Přežil loupežné přepadení v egyptské sinajské poušti i útok loupežníků v jižní Francii, ale nikoli peripetie české stavovské politiky. Přidal se na stranu povstalců proti Habsburkům a spolu se šestadvaceti jinými za to tvrdě zaplatil před 390 lety na pražském Staroměstském náměstí. Voják, cestovatel, politik i hudební skladatel. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.

Když začali hrát sovětskou hymnu, povstalo dva tisíce delegátů jako jeden muž. Jen jeden zůstal na protest na svém místě. Pro svou odvahu, charakter a odborný profil vědce by byl v normální zemi ctěn, v SSSR ho však považovali za nutné umlčet. Atomový fyzik, obránce pronásledovaných, nositel Nobelovy ceny míru. Andrej Dmitrijevič Sacharov.

Před 490 lety vrcholilo jedno z největších dobrodružství lidských dějin. V březnu 1521 se malajský sluha po první plavbě Pacifikem dorozuměl na Filipínách s tamními domorodci, čímž byla prakticky prvně dokázána kulatost Země. O měsíc později již nebyl jeho majitel mezi živými. Do paměti lidstva se zapsal jako ten, který uskutečnil první cestu kolem světa. Portugalec ve španělských službách Fernão de Magalhães.

Kádrový profil nového generálního tajemníka (1985) byl takřka vzorový. „Komunista kovaný, aparátník vyzkoušený,“ uklidňoval starou gardu Gromyko. Kdo mohl vědět, že v novém muži s osobním kouzlem, nezdolnou energií a hlubokou vírou v ideály komunismu se skrývá jeho hrobař. Netušil to ani on sám. Michail Sergejevič Gorbačov.

V osmdesátých letech nám byl zhusta představován jako jeden z největších zlosynů lidského pokolení. Doma byl někdy označován za nejhloupějšího státníka, ale viděl dál než většina z nás. Podceňovaný čtyřicátý prezident vstoupil do dějin jako jeden z nejlepších prezidentů, které Amerika měla. Ronald Reagan.