kompas.estranky.cz

Syn ředitele konzervatoře v Halle, vynikající houslista. Nadaný a všestranný sportovec, milující manžel, starostlivý otec. A také „muž se železným srdcem“ (Hitler), „vůdce smečky ostrých vlků“ (Wolff), „nejlepší SS-man“, architekt „konečného řešení“ židovské a české otázky, třetí muž Třetí říše. Jeho jméno provázel děs a hrůza (bez přehánění), přesto jeho první skutečný životopis vyšel česky teprve 60 let po jeho smrti. Reinhard Heydrich.

Přesně půlstoletí po Karlově smrti se u jeho hrobu na Madeiře objevila nepřehlédnutelná „velká dáma v černém“. Narodila se krátce po postavení Eiffelovy věže a zemřela těsně před pádem železné opony. Svou podmanivou osobností si získala každého, kdo se s ní setkal. Její věrnost šla až za hrob, smuteční šaty neodložila ani 67 let po smrti manžela. Rakousko, za které ve 2.válce bojovala, jí zakázalo vstup na pohřeb vlastní dcery. Přesto umírala jako nezlomená a šťastná. Mimořádnou osobností byla naše poslední královna. Císařovna Zita.

Vysoko nad vodami Atlantiku, tisíc kilometrů od portugalských břehů, spočívá už 90 let tělo posledního rakousko-uherského císaře. Jeho krátký život byl stejně dramatický jako hory Madeiry, v jejichž stínu je pohřben. Koho dnes ještě zajímá, že v jeho vládě pracoval první ministr sociálních věcí na světě, nebo že byl jediným politikem Velké války s přímou frontovou zkušeností. A přece byl tento zdánlivě nevýrazný, fyzicky slabý, morálně však velmi pevný muž posledním (nekorunovaným) králem českým. Pohled na vlastní dějiny očima „druhé strany“ může být pro nás překvapením. Karel První.

„Kdybychom zůstali naživu, mohl bych o strádání, vytrvalosti a odvaze svých spolupracovníků vyprávět takové historky, že by na ně žádný Angličan do smrti nezapomněl; ale celou historii musí dopovědět moje kusé poznámky a naše mrtvá těla...

  Kdyby nic jiného, můžeme našim krajanům sloužit za dobrý příklad; alespoň tím, že když jsme se dostali do úzkých, dokázali jsme čelit situaci jako muži. Mohli jsme se zachránit, kdybychom opustili nemocné..."

  Jenž na "kdyby" se v životě ani v historii nehraje...

Nebyl příliš vzdělaný ani sečtělý, postrádal uhlazený styl i bezchybný pravopis. Neuměl mluvit na veřejnosti a porážky se na jeho cestě vzhůru vyskytovaly mnohem častěji než vítězství. A přesto se svými nezkušenými ozbrojenci z kolonií pokořil nejsilnější mocnost na světě a navzdory řečem o „suverenitě“ vybudoval úspěšnou federaci států, jejímž prvním prezidentem se stal. Republikán a čestný muž, jehož odchodu želeli králové i císaři. George Washington.

V dobách krizí (nejen ekonomických), když je třeba obětí (nejen finančních), je dobré mít v čele poctivou, důvěryhodnou osobnost. Amerika na ni měla štěstí v osobě svého dvaatřicátého prezidenta. Celý život musel bojovat s následky těžkého fyzického postižení. V úřadu prezidenta se pak postavil světové hospodářské krizi (a tradičnímu názoru, že „každý se má o sebe postarat sám“) a nakonec mu bylo dáno bojovat v největší válce dějin. Mimořádně houževnatá osobnost, člověk fantastické vytrvalosti a silné vůle. Franklin Delano Roosevelt.

Zemřel zhruba 90 let před počátky národního obrození, přesto je považován za jeho prvního předchůdce. Dokonce se o něm soudí, že neprávem stojí ve stínu Komenského. Ač katolík, odvážně se hlásil i k protestantům a ve svém díle hledal pravdu, padni komu padni. Největší český barokní historik, jezuita a vlastenec, ale současně i člověk nesmírně pracovitý, osobně skromný, veselý a vtipný. Bohuslav Balbín.

V šedi komunistických pohlavárů byl v lednu 1968 zjevením. Usměvavý, skromný, přirozeně lidský. Jeho jméno se stalo garantem slušnosti a poctivosti, ale i váhavosti a plachosti. Jako člověk ohromil, jako politik ale nedokázal dostát nadějím, které byly s jeho jménem spojeny. Alexander Dubček.

Autorem Kutnohorských epištol, Tyrolských elegií nebo Křtu svatého Vladimíra se stal až ve vynuceném exilu. Už předtím si, ani ne třicetiletý, získal obdiv a úctu jako první moderní politický novinář české krve. Ani dnes by na svých názorech nemusel nic měnit. Tyto řádky jsou svědectvím zápasu s jedním normalizujícím se režimem a příkladem neobyčejné rozhodnosti, neústupnosti i osobní statečnosti. Muž jménem Karel Havlíček.

Vyloučený z kněžského semináře, ač svou opravdovostí převyšoval ostatní. Nepohodlný českým romantickým vlastencům, ač mu na národu záleželo víc než na sobě. Pronásledovaný rakouským státem, ač se v době svobody 1848 rozhodně stavěl za jeho zachování. Jeho texty o poctivosti politických stran a slepé církevní poslušnosti by možná narazily ještě dnes. Vytrvalý, nesmírně houževnatý a nepodplatitelný. Karel Havlíček.

Přesně 2500 let nás dělí od chvíle, kdy řecká civilizace, tehdejší světlo Evropy, změřila v obranném boji své síly s Persií. Vedle asijské veleříše se rozlohou Řekové téměř ztráceli, ale síla jejich myšlenek byla větší. „Bojovali tak, že to stojí za vyprávění“, složil jim poklonu Hérodotos. Zde je jeho svědectví staré bezmála půl třetího tisíce let.

V děsivé historii Osvětimi nebylo místa pro nic lidského. Soucit a slitování bylo to poslední, co zde bylo možno nalézt. Přesto si zde před 70 lety polský kněz dobrovolně vyměnil místo s vězněm odsouzeným k smrti. Dokud z paměti lidstva nevymizí vzpomínka na toto strašné místo, neměl by vymizet ani jeho příběh. Maxmilián Kolbe.

To jméno zní ještě 2110 let po jeho narození jako zvon. Po celý středověk bylo zapsané ve jménu jím inspirovaného kalendáře a ještě nedávno se ozývalo v titulech některých světových panovníků, toužících přivlastnit si část jeho slávy. Ale i kdyby zmizel poslední císař z povrchu zemského, památka na tohoto génia starověkého válečnictví, politiky i písemnictví nevybledne ani potom. Gaius Iulius Caesar.

Přežil loupežné přepadení v egyptské sinajské poušti i útok loupežníků v jižní Francii, ale nikoli peripetie české stavovské politiky. Přidal se na stranu povstalců proti Habsburkům a spolu se šestadvaceti jinými za to tvrdě zaplatil před 390 lety na pražském Staroměstském náměstí. Voják, cestovatel, politik i hudební skladatel. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.

Když začali hrát sovětskou hymnu, povstalo dva tisíce delegátů jako jeden muž. Jen jeden zůstal na protest na svém místě. Pro svou odvahu, charakter a odborný profil vědce by byl v normální zemi ctěn, v SSSR ho však považovali za nutné umlčet. Atomový fyzik, obránce pronásledovaných, nositel Nobelovy ceny míru. Andrej Dmitrijevič Sacharov.

Před 490 lety vrcholilo jedno z největších dobrodružství lidských dějin. V březnu 1521 se malajský sluha po první plavbě Pacifikem dorozuměl na Filipínách s tamními domorodci, čímž byla prakticky prvně dokázána kulatost Země. O měsíc později již nebyl jeho majitel mezi živými. Do paměti lidstva se zapsal jako ten, který uskutečnil první cestu kolem světa. Portugalec ve španělských službách Fernão de Magalhães.

Kádrový profil nového generálního tajemníka (1985) byl takřka vzorový. „Komunista kovaný, aparátník vyzkoušený,“ uklidňoval starou gardu Gromyko. Kdo mohl vědět, že v novém muži s osobním kouzlem, nezdolnou energií a hlubokou vírou v ideály komunismu se skrývá jeho hrobař. Netušil to ani on sám. Michail Sergejevič Gorbačov.

V osmdesátých letech nám byl zhusta představován jako jeden z největších zlosynů lidského pokolení. Doma byl někdy označován za nejhloupějšího státníka, ale viděl dál než většina z nás. Podceňovaný čtyřicátý prezident vstoupil do dějin jako jeden z nejlepších prezidentů, které Amerika měla. Ronald Reagan.

Co si budeme povídat: Češi nikdy jako cestovatelé nevynikali. Ano, co Čech, to cestovatel. A co Čech, to pisálek, napsal mi někdo nedávno. Jistě, máme svoje hrdiny – Emila Holuba, Hanzelku a Zikmunda, Víťu Dostála nebo třeba Jiřího Svobodu, slavného autostopaře. Ale kdo z Čechů skutečně něco objevil pro Evropu jako úplně první a ještě o tom podal zprávu? Výjimky lze spočítat na prstech jedné ruky. Patrně největším českým cestovatelem všech dob byl v tomto ohledu muž, jehož jméno moc česky nezní – Odorico z Pordenone. Čtrnáctého ledna od jeho smrti uplyne už 680 let. To to letí…

Posledním mužem letošního roku je první československý premiér. Půlstoletí působil v české politice a na půlstoletí se po něm po jeho smrti (+1937) téměř slehla zem. Nepřehlédnutelná charismatická osobnost první republiky je dnes v běžném povědomí spjata pouze s pražskou vilou, kterou nechal vystavět. Trochu málo na osobnost jeho formátu…

17. listopad je jedním z nejvýznamnějších dat našich národních dějin. Toto datum je spojeno s událostmi v letech 1939 a 1989, kdy se lidé nebáli a vyjádřili svůj názor proti totalitní diktatuře. I když spíše je možná pravdě bližší, že se báli, přesto však svůj názor vyjádřili. Jednou to nakonec dopadlo dobře a jednou moc špatně. Tak už to v dějinách bývá. Ale jejich odvaha je hodná obdivu v obou případech.

Jméno „učitele národů“ patří mezi natolik povinné, že se nám patrně málokterý z jeho spisů dostal kdy do rukou. Jeho knihy přitom našly vděčné čtenáře od Venezuely přes arabské země až po Japonsko a Austrálii a ve své doby patřily mezi nejrozšířenější na světě. Některé z jeho učebnic se ve školách používaly ještě v 19.století.

Je tomu již 92 let, co Evropa prožívala poslední týdny Velké války, které dnes říkáme 1.světová. Rakouské císařství, které bylo naším domovem po čtyři staletí, se otřásalo v základech. Naši předkové hledali cestu, kudy dál. Ti nejlepší z nich se rozhodli zřídit pro svůj národ samostatný český, vlastně československý stát. Rozhodnutí to tehdy bylo velmi odvážné – však i lidé, kteří ho vybojovali, byli stateční.

Jan Werich se narodil v roce 1905 a zemřel v roce 1980. Za první republiky vytvořil nezapomenutelnou dvojici s Jiřím Voskovcem a své místo si, přes nepřízeň tehdejších mocipánů, našel i v době poválečné. Při pohledu na tvář tohoto herce, dramatika, spisovatele, scénáristy, textaře a zpěváka mě vždycky napadne: ztělesněná moudrost. 31. října 1980 uplyne od smrti Jana Wericha 30 let. 

Jan Werich se narodil v roce 1905 a zemřel v roce 1980. Za první republiky vytvořil nezapomenutelnou dvojici s Jiřím Voskovcem a své místo si, přes nepřízeň tehdejších mocipánů, našel i v době poválečné. Při pohledu na tvář tohoto herce, dramatika, spisovatele, scénáristy, textaře a zpěváka mě vždycky napadne: ztělesněná moudrost. 31. října 1980 uplyne od smrti Jana Wericha 30 let. 

Bojoval proti Rakousku, vzdoroval nacistickému Německu, upadl do zapomnění v komunistickém Československu. Hrdinu dvou odbojů prohlásili za kolaboranta. Generál Alois Eliáš žil v letech 1890-1942.

18. srpen se u nás před sto lety stavil jako státní svátek. Narozeniny císaře pána. Bez tří set hodin vládl František Josef I. 68 let (císařem byl v letech 1848 – 1916, celkem přesně 24,827 dnů) – zdaleka nejvíc ze všech našich panovníků. Za tu dobu se několikrát změní vládní systém ve Francii a ve funkci prezidentů stabilního republikánského systému USA se vystřídá 17 prezidentů.

Milan Rastislav Štefánik (1880 - 1919) je možná nejvýznamnějším Slovákem všech dob a jeho osobnost je podle mého názoru dosti nedoceněná v Čechách i na Slovensku. Byl především astronomem, vojákem a politikem. V Praze je po něm například pojmenována Štefánikova hvězdárna.

Další historický portrét  Zdeňka Hübnera je tentokrát věnována slavnému francouzskému letci a spisovateli, Antoinu de Saint-Exupérymu. Autor Malého prince se narodil před 110 lety, 29.6.1900.

Další článek Zdeňka Hűbnera je opět tvořen citáty, týkající se uvedené osobnosti. Tentokrát si autor vybral jednoho z našich nejvýznamnějších spisovatelů, Karla Čapka (žil 1890 - 1938). Karel Čapek byl ovšem nejen spisovatelem, ale rovněž dramatikem, novinářem, překladatelem, fotografem a ilustrátorem.