Mrtvé moře 

Nejhlubší proláklina

   Mrtvé moře je také jezero, ale slané. Velice slané! Jedno z nejslanějších na světě. Zdá se Vám mořská voda hodně slaná? Možná ano, ale obsahuje jen 3,5 % soli. Voda v Mrtvém moři však obsahuje 32 % soli! Takže pokud si nabereme kilogram vody z Mrtvého moře a necháme vodu odpařit, zbude neuvěřitelných 320 gramů soli. Spíše tedy solí, protože kromě kuchyňské soli - NaCl - jsou tu rozpuštěny i soli hořečnaté, draselné a spousta dalších. Tento solný koktejl má ovšem blahodárné účinky na lidské zdraví - koupel v Mrtvém moři prokazatelně ulevuje zejména pacientům s lupenkou, ekzémy a jinými kožními chorobami, pomáhá také revmatikům či lidem trpícím artrózou.  Svoji roli hraje i výrazně suché klima okolo Mrtvého moře a proto jsou zde klimatické lázně, kam se nemocní jezdí léčit. Zdejší podnebí je blahodárné například pro astmatiky a pacienty trpícími častou bronchitidou a dalšími onemocněními dýchacích cest.  Sůl z Mrtvého moře si však pacienti mohou zakoupit i v běžné české lékárně. Kupodivu však Mrtvé moře není nejslanějším jezerem na světě, existují jezera ještě slanější!!!

     Mrtvé moře leží v hluboké tektonické sníženině na rozhraní dvou litosférických desek - Arabské a Sinajské. Navazuje na celý systém příkopových propadlin, které začínají Velkou příkopovou propadlinou ve Východní Africe a pokračují přes Rudé moře a Mrtvé moře dále na sever. V příkopových propadlinách dochází ke štěpení kontinentů - v oblasti Rudého moře či Madagaskaru už skutečně k oddělení došlo, jinde to ještě pár milionů let potrvá.

     „Nadmořská“ výška Mrtvého moře se ovšem každým rokem mění. Jezero leží v poušti, kde téměř vůbec neprší a teploty v létě se tu šplhají až k 50^oC ve stínu. Výpar je tedy obrovský a srážky téměř žádné, takže jezero je téměř výhradně odkázáno na vodu, která sem přiteče skrze jedinou řeku - Jordán. Jordán samotný také není žádný veletok. Navíc jeho voda je využívána k intenzivnímu zavlažování a tak v létě Jordán spíše připomíná širší potok než řeku. Tento nepatrný přítok pak nestačí ani náhodou doplňovat vodu v poměrně velkém jezeře (rozloha cca 1000 km²), takže výsledkem je, že voda klesá tempem přibližně jeden metr nadmořské výšky za rok! Údaj v aktuálním školním atlase říká, že nadmořská výška hladiny je -408 metrů „nad mořem“. To už je ovšem údaj naměřený v roce 1995, takže aktuální „nadmořská“ výška hladiny jezera bude kolem -420 m.n.m. Jezero je ještě stále hluboké kolem 400 metrů, takže vyschne úplně až za nějakých 400 let. Již dnes však došlo k úplnému oddělení jižní části Mrtvého moře od  zbytku jezera.

     Mrtvé moře a jeho okolí je i místem dosti významným z historického hlediska. Poblíž jižního břehu leží například město Sodom. Toto místo jak známo zničil ve starověku Hospodin, který neprojevil příliš mnoho trpělivosti se svými nehodnými ovečkami a seslal na Sodomu a Gomoru síru a oheň. To je tedy možná jenom legenda, zato v Kumránu, na severozápadním pobřeží jezera, se našly takzvané kumránské svitky z přelomu křesťanského letopočtu, jedny z nejstarších zachovaných biblických textů vůbec. A kousek na sever od Mrtvého moře leží Jericho, považované často za nejstarší město světa. Existuje už 10 000 let!!!

En Gedi

     V rámci naší izraelské expedice jsme navštívili Mrtvé moře v červenci v roce 1998. Co se týče teplot, existují tedy i lepší měsíce než červenec, ale prázdniny jsou prázdniny a ty jsme hodlali využít.

     Už v Elatu u Rudého moře bylo docela horko - kolem 40^oC ve dne i v noci. Ale dalo se to vydržet a přece jenom u moře občas fouká. Ne tak ovšem u Mrtvého moře.

     Ač je to k nevíře, od Rudého moře jedete víceméně převážně z kopce, až po 200 kilometrech dojedete k Mrtvému moři. Po cestě celkem nezáživnou pouštní krajinou jsme tedy kolem poledne dorazili nejdříve k jižnímu konci Mrtvého moře. V okolí jezera jsme zahlédli továrny s poněkud morbidním názvem „Dead Sea Works“, které se zabývají výrobou soli z vod Mrtvého moře. Výroba je to tedy poměrně jednoduchá - prostě voda se odpaří a sůl vytěží. Sůl je ostatně všude kolem - v solný sloup byla ostatně proměněna i Lotova žena z již zmíněné Sodomy. Ohlédnout se zpět se někdy nevyplácí… Poté se objevily i první hotely. U jednoho z nich autobus asi na 15 minut zastavil. V autobuse byla pohoda, neboť byl bezvadně klimatizován. Jakmile jsme však vystoupili do padesátistupňového vedra (poledne v červenci!!!), málem nás to porazilo. Přeběhli jsme do několik desítek metrů vzdáleného komplexu, kde se část pasažérů autobusu vydala do místní restaurace. My jsme sice služby poněkud předraženého zařízení nevyužili, alespoň jsme však chvíli setrvali v klimatizovaném vestibulu. Pak jsme přeběhli horoucí výhní pekelnou zpět do autobusu a jelo se dál.

     Večer jsme dokonce potkali pod „našimi“ palmami dva Čechy - otce s dcerou, kteří spali v nedalekém hostelu. Otec, coby železničář, má režijku na vlak skoro zadarmo (lump jeden…) a tak objíždějí s dcerou země Blízkého východu vlakem - jeden batoh například nechali v úschovně v Ammánu. My jsme počkali, až všichni turisté odjedou, a přespali jsme kousek od pláže pod slunečníky.

Vodopády v poušti

     V En Gedi je nádherná přírodní rezervace. Je to neskutečné, až téměř zázračné místo.  V rezervaci jsou dvě údolí, jakési malé kaňony - Nahal David a Nahal Arugot. Je to jedno z mála míst, kde tečou vodní toky. V zimě dokonce dotečou až do Mrtvého moře. My jsme sem ale přijeli v létě, a tak do jezera ústilo jen vyschlé řečiště. Stačilo však jít tak kilometr proti „proudu“ a hle - voda se objevila. U vstupu do rezervace (vstupné 15 šekelů, jeden šekel byl v roce 1998 zhruba 10 Kč, žádná studentská sleva) se proháněli damani a nějaké horské kozy (či gazely?).  Voda se pak dále vsakuje do země, ale čím jdete výše, tím vody přibývá. A jsou tu krásné vodopády! Hned u prvního je i malinké jezírko. A protože tu brzy ráno ještě nikdo nebyl, vykoupali jsme se zde a pokračovali směrem výše, kde jsou vodopády ještě dva. Cestou jsme se po očku rozhlíželi po skalách, jestli na nás náhodou neskáče leopard. No, trochu přeháním, ale ještě před několika lety tu skutečně několik leopardů žilo, byli ale zastřeleni.

     Když jsme vyšplhali až nahoru nad údolí, naskytl se nám nádherný výhled. Zatímco okolo je suchá, nevlídná a v létě přímo vražedná poušť, v ostře zaříznutém údolí jsou vodopády, tůně se žábami a vodními plži, a okolo potoka rostou místy husté bambusové porosty - úplný prales! Stačí ale vylézt o několik desítek výškových metrů nad údolí a jste v naprosto suché a mrtvé krajině. Údolí je tak hluboce zařízlé do svahů, že do něj téměř neproniknou sluneční paprsky a proto je tu příjemně a ještě se tu můžete vykoupat ve sladké vodě. Opravdový přírodní zázrak. V dálce se pak se pak v přízračném oparu leskne hladina Mrtvého moře a je vidět i protější, jordánský břeh.   

     Odpoledne jsme se ještě chvíli vznášeli v Mrtvém moři. V En Gedi je příjemné, že na pláži jsou sprchy se sladkou vodou. Jinak byste po uschnutí byli po koupeli v superslané vodě celí bílí. K večeru jsme se pak přesunuli autobusem pod Masadu. Na hotel jsme neměli, takže jsme spali nedaleko hotelu na kamenné podlaze. Občas se kolem prohnal šváb…

Masada - pevnost v poušti 

     „Nedobytná města“ a pevnosti ovšem v historii proslula především tím, že byla téměř vždy nakonec dobyta. Dobyt byl nedobytný Babylón ve starověku, nedobytná britská pevnost Singapur za druhé světové války i nedobytná Masada. Ostatně, potopil se i nepotopitelný Titanik.

     A kdo že se to tu tak slavně bránil a kdo nakonec nedobytnou pevnost dobyl ??? Bránili se Židé a útočníci byli Římané. Židé právě utrpěli patrně nejhorší ránu ve své historii - jejich povstání proti Římu bylo potlačeno a římský vojevůdce Titus (pozdější císař, za jehož vlády došlo k další tragédii - výbuchu Vesuvu a zasypání Pompejí) zničil nejposvátnější symbol všech Židů - jeruzalémský Chrám, postavený Šalamounem. Dodnes Židé oplakávají tuto tragédii u jediné zdi, která se z bývalého Chrámu zachovala, a tou je Západní zeď neboli Zeď nářků. Nicméně ne všichni povstalci se vzdali a část se jich uchýlila právě do skalní pevnosti Masada. Proti necelé tisícovce obránců stál římský vojevůdce Flavius Silva s 10 000 - 15 000 vojáky. Nejdříve pevnost pouze obléhal. Obránci ovšem neumřeli hladem a žízní, jak si obléhatelé představovali. V pevnosti měli mimo jiné veliké cisterny s obrovskými zásobami pitné vody. Římané tedy změnili taktiku a postavili obléhací rampu, ze které bylo možné nakonec pevnost dobýt. Když nakonec Židé uznali, že je jejich situace naprosto beznadějná, všech 967 obležených, včetně žen a dětí, spáchalo hromadnou sebevraždu, aby nepadli živí nepříteli do rukou. Nejdříve bylo vylosováno 10 mužů, kteří pobili všechny obránce, potom byl vylosován jeden z oněch deseti, který zabil zbývajících devět a nakonec sám spáchal sebevraždu. Když pak Římané konečně zaútočili, zjistili, že už není proti komu bojovat. Tím v roce 73 n.l. vyhaslo poslední ohnisko odporu proti Římanům a židovské povstání bylo definitivně potlačeno.

     Masada je díky své hrdinské historii pro Izraelce symbolem statečnosti jejich národa a celé místo je něco jako národní kulturní památka. Na samotné hoře se zachovaly zbytky budov, cisteren a dalších staveb, pod Masadou pak byly odkryt půdorys římského vojenského ležení, kde táboříli vojáci Flavia Silvy během obléhání.

     Z Masady jsme odjeli autobusem dále do Jeruzaléma. Ten sice není od Mrtvého moře zase tak daleko, ale jelikož leží o 1200 výškových metrů výše (800 m.n.m.), je to cesta strmá, ba téměř dobrodružná.